CZ EN DE
566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00

Aktuality

Komentované prohlídky výstavy TVRZ VYPRÁVÍ s procházkami (31. 5. a 21. 6. 2024)

9.5.2024 Za poučením a zajímavostmi historie s Mgr. Stanislavem Mikulem více...

VĚŽ NA POUŤ OTEVŘENA! (18. 5. 2024)

4.5.2024 Zpřístupnění věže kostela sv. Prokopa více...

TVRZ VYPRÁVÍ (1. 5. – 25. 8. 2024)

2.4.2024 Výstava k 90. výročí založení našeho muzea více...

S rybářem k řece (1. 4. – 30. 9. 2024)

19.3.2024 Komentovaná vycházka pro MŠ a ZŠ více...

Pokyny k nabídce předmětů do muzea

9.8.2023 Jak postupovat při předání nových akvizicí muzeu? více...

Tvrz vypráví: Matouš Augustin Lejský z Rozenpachu – žďárský úředník a šlechtic

Písemné prameny připomínají žďárskou tvrz v 15. století ve spojitosti s rodinou rychtáře Hanuše. Následně se nám tvrz na více než sto let ztrácí v temnu dějin a vynořuje se z něj ve století sedmnáctém, kdy je jejím majitelem pan Matouš Augustin Lejský z Rozenpachu.

Kdy se tento úředník žďárského panství ve službách olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna narodil a jaký měl původ, nevíme. Určitě byl vzdělaný a než se stal úředníkem, mohl strávit několik let na univerzitě. Následně se stal úředníkem. Víme, že jeho dlouholetý kolega Šimon Kratzer ze Šensperka začínal jako úředník na mikulovském panství. Lejský tak mohl začínat jako písař na rodových statcích Františka kardinála z Ditrichštejna nebo na statcích olomouckého biskupství, zkrátka někde, kde si ho kardinál všimnul. Uměl psát česky, německy a latinsky. Latina byla tehdy v okruhu kardinála korespondenčním jazykem.

V roce 1604 se ještě neurozený Matouš Augustin Lejský poprvé připomíná jako kardinálův úředník ve žďárském klášteře. Kdy sem byl olomouckým biskupem dosazen? Popudem mohla být vizitace papežského nuncia Spinelliho v roce 1601, která ukázala nejen neutěšený stav kláštera, ale také špatný chod a správu panství. Lejský byl nejpozději roku 1604 dosazen do funkce vrátného žďárského kláštera, který měl za povinnost dohlížet na mnichy a sledovat práci úředníků. Byla to napjatá doba sporů mezi Žďárskými a biskupskou vrchností, která se ještě vyhrotila po smrti posledního opata Vadiána v roce 1604. Cisterciáci byli značně benevolentní ke svým nekatolickým poddaným, ti zas našli společnou řeč s mnichy, kteří si s dodržováním řádových pravidel příliš hlavu nelámali, zkrátka a dobře klášter i obyvatelé města a některých vsí byli ve sporu se svou vrchností, kterou byli od nešťastné směny roku 1588 olomoučtí biskupové. Lejský psal kardinálovi dokonce o vzpouře poddaných a žádal ho o poslání hajduků k zajištění pořádku. Jakožto biskupova člověka ho mniši neměli rádi, zvlášť když on o nich referoval biskupovi s tím, že líčil i jejich povahu a psal o všech prohřešcích, na které přišel.

V lednu roku 1605, večer kolem šesté hodiny, uslyšel Lejský výstřel z pušky. Pátral po původci a zjistil, že to udělal jakýsi chlapec na příkaz P. Konráda. Lejský se obrátil na P. Adama Vrata, mnicha, který sice nebyl převorem, ale měl mezi žďárskými cisterciáky vážnost a vliv a napomenul ho, aby „takové činy napříště lépe opatroval“. Snažil se jednat uctivě, leč odpovědí mu byly nadávky a urážky a nakonec došlo k potyčce s mnichy, kteří do něj strkali a snažili se mu odejmout meč, který v dopise kardinálovi označil za neškodný. Díky své duchapřítomnosti zbraň uhájil a zabránil možné tragédii, neb v opačném případě by zahynul buď jen on, nebo on i se všemi mnichy – jak sám napsal.

Během roku 1605 vyslal kardinál vrátného Lejského k nunciovi Ferrerimu, aby ho zpravil o poměrech v klášteře a hlavně aby ho získal na kardinálovu stranu ve sporu s cisterciáckým řádem. Lejského diplomatická mise sice nedopadla zcela úspěšně, přesto roku 1606 dosáhl kardinál svého a klášter byl připojen ke stolním statkům biskupství. Mise za nunciem byla nepochybně projevem biskupovy důvěry v Lejského schopnosti jazykové i diplomatické. Je možné, že Lejský na panství organizoval kardinálovu stranu sdružující žďárské katolíky, kteří měli již roku 1605 tvořit polovinu obyvatelstva. Získal si i přízeň úředníka Mikuláše Vodičky, který se jako hejtman kdysi neosvědčil, leč měl dobrý vztah k obyvatelům města. Ostatně k Vodičkovi měl důvěru i kardinál.

V roce 1607 Ditrichštejn dvakrát navštívil Žďár, přičemž druhá návštěva se týkala povýšení Žďáru kardinálem na město. V tom roce již byl Lejský hejtmanem panství a zůstal jím 20 let. Jeho starostí bylo nejen připravit svému pánovi důstojné uvítání, což se podařilo, ale také zajistit, aby všichni poddaní a jejich předáci složili svému pánovi anebo jemu jakožto jeho zástupci hold. Jako hejtman se staral o celkový chod panství, finanční záležitosti měl na starosti důchodní a hospodářské záležitosti purkrabí. Lejského nadřízeným byl regent, kterým se roku 1621, když kardinál post obnovil, stal Šimon Kratzer ze Šensperka, jenž měl na starost především hospodářskou strategii kardinálových statků.

Roku 1607 se ve městě Žďáře chopila moci v souladu s městským privilegiem katolická strana. Lejský jako horlivý katolík šel příkladem při organizování náboženských procesí. Zavedl výčep panského vína ve městě a dohlížel nad odbytem panského piva ve vesnicích. Založil novou pozemkovou knihu (gruntovní registra) pro vesnice a pokračoval v rozšiřování hospodářství ve vlastní režii – byly tak založeny dvory v Olešínkách nebo v Radešínské Svratce.

Kardinál si svých věrných pomocníků cenil, zajišťoval jim kariérní postup a pomáhal získat různá privilegia. Těžko říct, zda pomohl i Lejskému při získání erbu a predikátu. 4. května 1607 totiž obdržel od Rudolfa II. erb a predikát z Rozenpachu jistý Lorenc Kazorýn, ingrosátor desk dvorských a spolu s ním Matouš Augustin Lejský. Udělený erb s potokem a třemi růžemi byl tzv. mluvící, odkazoval na predikát Rozenpach – Růžový potok. Velmi pravděpodobně nešlo o žádné konkrétní místo. Protože růže je mariánskou květinou, mohlo jít o manifestaci jejich náboženského smýšlení, ovšem to je jen domněnka. Lejský následně mohl požádat o přijetí do rytířského stavu, což také učinil (zatím ovšem nevíme, ve kterém roce). A byl přijat. V roce 1623 je v polenské knize uváděn jako urozený statečný rytíř.

Kde Lejský ve žďárském klášteře pobýval? Jakožto hejtman čili nejvyšší úředník panství mohl zpočátku bydlet v budově opatství. Z mladších pramenů víme, že jeho byt s kancelářemi v Pavláčkách (které snad vystavěl teprve on) zabíral kolem 150 až 200 metrů čtverečních. Jako úředník dostával peněžitý plat a deputát, jehož výši neznáme. Součástí deputátu bylo určitě pivo, až 100 litrů. Jeho domácnost měla hodně nábytku podle německé či vlámské módy, cínu mohl mít na desítky, ba i přes sto kusů. Patrně nechybělo ani stříbro, knihy nebo křídové sklo vyráběné v nedalekých hutích (Vříšť, Herálec). K jeho příjmům patřily též úplatky, dary a výtěžky dalších nám neznámých aktivit, k nimž mohl patřit pronájem nemovitostí či čepování nápojů.

Opat Steinbach ve své historické práci o dějinách žďárského kláštera uvedl, že Lejský bydlel na zámečku ve městě, tedy na tvrzi. Snad právě Lejský ji nechal přestavět a rozšířit. I zde žil určitě poměrně luxusně, jak se na šlechtice slušelo, doznívající renesance si potrpěla na někdy až marnotratnou manifestaci společenského postavení, ovšem v mezích svých příjmů. V roce 1611 koupil Lejský hamr s dvorem a tvrzí v Polničce, i zde tedy mohl s rodinou pobývat. Leč hamr mu dlouho příjmy neskýtal. Ditrichštejnův úředník Šimon Kratzer ze Šensperka se totiž snažil všechny hamry na panství soustředit do velkého podniku, kteréžto snahy vrcholily ve 20. letech 17. století, kdy se prudce zvedla poptávka po železe pro vojenské účely. V roce 1636 tak bylo centrálně řízeno 13 hamrů. Lejský si tak hamr dlouho nepodržel. Jak ještě uslyšíme, v roce 1625 získal pán z Rozenpachu v Polničce budovu nové tvrze, stará tvrz byla roku 1618 uvedena v majetku kardinálově.

Ačkoliv se stal roku 1606 majitelem žďárského panství kardinál, v klášteře stále pobývali cisterciáčtí mniši. Lejský se o ně měl dobře starat a z důchodu panství jim zajišťovat potřebné ošacení a stravu. Kardinál ovšem musel snášet kritiku ze strany řádu i stížnosti mnichů, pročež se rozhodl klášter zrušit. Podařilo se mu s řádem vyjednat, že místo péče o 12 mnichů bude zasílat pravidelný příspěvek na cisterciáckou kolej a hospic v Římě. V únoru 1614 klášter opustili poslední čtyři mniši, kteří při odchodu před Lejským žehrali na kardinála. Mniši označili Ditrichštejna za uchvatitele žďárského zboží a pronásledovatele jejich řádu a hrozili mu božím trestem. Lejským událost otřásla tak, že zcela proti svým zvyklostem opomněl vyřídit kardinálovy požadavky ohledně korespondence. Důležité však bylo, že podle pánových příkazů zajistil koně, vozy a dostatek jídla na cestu mnichů do náhradních domovů.

Cisterciáky v konventu nahradili v roce 1618 františkáni, na které se za propuknuvší třicetileté války kvůli neustálým požadavkům procházejících armád nedostávalo prostředků. Františkáni byli doslova nuceni žebrat o potřebné prostředky a stěžovali si kardinálovi na neoblomnost jeho správce. Na mysli měli patrně Lejského.

Po zrušení cisterciáckého kláštera se opatství měnilo v zámek. Pod dohledem úředníků z centra ditrichštejnských panství musel hejtman Lejský se svými úředníky zajistit materiál a pracovní síly pro jeho rozsáhlou přestavbu. Největších změn doznalo opatství, část konventních budov byla zbořena, naopak postaven (nebo rozšířen) byl starý pivovarský dvůr a snad byly postaveny Pavláčky (nynější zámecká škola). Dodnes nese jedno z ostění oken opatství Ditrichštejnův rodový erb a značně poškozená kamenná deska s jeho biskupským znakem byla ještě nedávno vystavena v budově konventu.

V té době byl pan Lejský z Rozenpachu ženatý, s manželkou Juditou křtil ve farním kostele sv. Prokopa 21. června 1618 dceru Justinu. Kolik měl dalších dětí a zda-li byl ženat jen jednou, nevíme. Mezi kmotrami a kmotry jsou uvedeni pouze neurození ze Žďáru, o jejichž společenském postavení nic nevíme (ale zajisté byli vážení): Václav Kovář, Mandalena Sudíková, Lída Chalupka. Jelikož byl jeho zetěm Václav Kaplíř ze Sulevic, vzala si jeho dcera muže ze starého poměrně rozvětveného rytířského rodu, z nějž byl Kašpar Kaplíř popraven roku 1621 na Staroměstském náměstí a polní maršál Zdeněk Kašpar se dlouho po Lejského smrti roku proslavil při obraně Vídně roku 1683.

Ani stavovské povstání v letech 1618 a 1619 nezměnilo nic na Lejského postavení v čele žďárského panství. Po kardinálově útěku z Brna do Vídně roku 1619 se stal majitelem Žďáru Zikmund z Ditrichštejna, který důvěřoval kardinálovým úředníkům. České stavy konfiskovaly kardinálův majetek a chtěli ho předat Janu Rudolfovi Trčkovi z Lípy, jednomu z nejmajetnějších šlechticů v českých zemích, majiteli Lipnice nad Sázavou a Světlé nad Sázavou. Jeho nároky narazily nejen na odpor Zikmunda, ale i moravského direktoria. Lejský zabránil předání alespoň části majetku na české straně do rukou Trčkových lidí. Na české straně se odehrály vojenské operace u Polné, které se roku 1618 zmocnili císařští a o rok později stavovští pod vedením Radslava Vchynského z Vchynic. Na konci roku 1620, při ofenzivě císařských, zaplavili sousední novoměstské panství polští kozáci, kteří několik lidí zabili. Lejský ochotně rozšiřoval list kardinála, který vyzíval poddané ke kapitulaci za příslib milosti.

Historickou perličkou z roku 1619 je dochovaná zpráva o 500 zlatých moravských, které roku 1619 Lejskému půjčil Jan Greifenfels z Pilsenburka. Tento cisterciák v roce 1638 koupí žďárské panství od Maxmiliána Ditrichštejna, obnoví klášter a stane se jeho opatem.

Po porážce stavovského povstání rozšířil kardinál své državy koupí konfiskátů Přibyslav, Polná a Nové Město. „Matheus“ Augustin Lejský z Rozenpachu se podílel na sepisování konfiskovaného majetku. Práce byly skončeny až v letech 1622 a 1623. Konfiskáty, ať velké nebo malé (např. po měšťanech), mohly přinést i Lejskému příležitost se obohatit.

Lejský byl nepochybně vůdčí osobností rekatolizace na žďárském panství. Již v roce 1617 se snažil docílit vystěhování těch poddaných, kteří nepřijali katolickou víru. Zpočátku jim zakazoval bohoslužby a zabavoval knihy, následně je nutil k prodeji majetku a odchodu z panství. Nepochybně se snažil šířit kult mučedníka Jana Sarkandra, který byl oblíbencem kardinála. Ve farním kostele sv. Prokopa nechal roku 1622 vybudovat nový oltář. Zda přispěl i na novou křtitelnici z roku 1624, nevíme.

Ačkoliv byl tvrdý rekatolizátor, získal si u poddaných oblibu. Důležitější než víra bylo pro mnohé holé přežití v těžkých časech. Řádění polských kozáků a opakované požadavky a výhružky valonských žoldnéřů bylo obtížné odvracet. Lejského diplomatické schopnosti a příspěvky na kontribuci sehrály důležitou roli v ochraně města a jeho obyvatel. Žďárští svému hejtmanovi z vděčnosti věnovali roku 1625 novou polničskou tvrz zabavenou buřiči Vysockému.

František kardinál z Ditrichštejna se stal roku 1621 moravským gubernátorem (místodržícím). V roce 1626 je Lejský uváděn jako úředník moravských zemských desek či úředník při moravské zemské správě. Není nemožné, že mu k postu kardinál pomohl a měl ho tam jako sobě věrného člověka. Téhož roku se Lejský stal regentem čili vrchním správcem rodového i biskupského majetku kardinálova. Prováděl kontroly, dohlížel na práci správců a úředníků na jednotlivých panstvích. Nadále zůstal hejtmanem žďárského panství a zajížděl do Nového Města i do Polné. Zatímco jeho kolega Kratzer ze Šensperka se pustil od riskantních nákupů zkonfiskovaných panství, na kterých prodělal kalhoty, zůstal Lejský v první řadě úředníkem. Byl opatrný, ale i on bohatnul. V roce 1623 zakoupil za 1 100 zl. poplužní dvůr u Polné. Zisk polničské tvrze roku 1625 jsme již zmínili. Téhož roku zakoupil v Jihlavě domy Schenowitzský a Schindelský za 2 000 kop, ovšem nikoliv pro sebe, nýbrž pro kardinála – byla to jedna z jeho pracovních aktivit. Záhadou zůstává krátká držba místa, které jsme dosud nedokázali identifikovat. V letech 1613–1614 se psal jako Matouš Augustin Lejský z Rozenpachu a Kluzboch. Nám neznámé Kluzbochy (jednou prý mylně psané jako Klazbach) mohly být plánovaným rodovým sídlem, proto si o ně rozšířil svůj predikát. Ať už to bylo cokoliv (dvůr, tvrz, vesnice), neudržel Kluzbochy déle než rok a nemáme doklad, že by se ještě někdy psal po nějakém jiném zboží. Právě krátkodobé užívání predikátu svědčí o tom, že nešlo o predikát fiktivní (ten by byl schválen panovníkem a používán trvale), ale o odkaz na konkrétní místo, ač nám chybí doklad jeho jména s podobou predikátu „na Kluzbochách“.
Rok 1627 nebo 1628 odešel od kardinála a vstoupil do královských služeb. Se změnou jeho působiště souvisel i odprodej majetku na Vysočině, například v roce 1628 dvora u Polné. Patrně opustil tímto způsobem i Žďár. V roce 1628 se stal hejtmanem královského panství Králův dvůr a zároveň císařským radou. Téhož roku byl královskou komorou jmenován hejtmanem města Beroun, kde vázla rekatolizace. 19. srpna 1628 zabavil městu veškerý obecní majetek a důchody, primátor musel odeslat do Prahy tři konšely, kteří tam byli vzápětí uvězněni. Rekatolizaci napomáhali i jezuité, povolaní sem již před Lejského příchodem. V říjnu 1628 bylo dokonáno, Beroun byl uznán katolickým městem, statky i důchody mu byly vráceny.
Lejský se v Čechách zabydloval. V roce 1628 koupil v Praze dům U Černého orla za 600 zl. od emigranta Buriana Šlechty ze Všehrd. Dům s tehdejším číslem „52 a“ stál na Starém městě pražském ve svatolinhartské čtvrti. Víme, že Lejského zetěm byl tehdy Václav Kaplíř ze Sulevic, který dům po něm zdědil a po jeho smrti roku 1650 dům dále dědili Kaplířovi bratři Karel Gottfried a Jan Jiří.
V roce 1630 byl Lejský radou komory frýdlantského vévodství v Jičíně. Proč vstoupil do služeb Albrechta z Valdštejna, který neměl nejlepší vztahy s jeho někdejším chlebodárcem kardinálem, netušíme. A právě zde, roku 1630, Lejského stopy prozatím končí poměrně lakonickou zprávou, dle níž nařídil 17. června 1630 vydat štafové železo na ukování řetězu k jednomu sklepu nově budovaného jičínského zámku, v němž byla uchovávána plátna. Jaký byl jeho osud po Valdštejnově pádu a zda se ho vůbec dožil, netušíme.